Mé začátky u počítače. Počítačovým znalcům vstup zakázán! V případě neuposlechnutí, vstup na vlastní nebezpečí! Neberu na sebe žádnou odpovědnost, za vzniklé újmy na Vašem zdraví, při čtení mých řádků! Je to líčení laika a jeho " boje " s počítačem. 
Jsme na samém začátku. O počítači se u nás mluvilo roky. Sotva si tehdy kluci čuchli k mateřské školce, poznali tohle slovo, nic jiného jsem neslyšela. Ovšem, z finančních důvodů to nebylo možné. Až na podzim roku 2002 jsem dala dohromady úspory a bylo možné si ho koupit.
Již od září chodil syn na počítačový kroužek. Byl tehdy ve 2 třídě. No, jedna podmínka tu byla, u těhle mrňat byl nutný doprovod dospěláka. Ze začátku školního roku zaskakovala babička. Později na konci října jsem nastoupila já. Maličká byla samozřejmě s námi. Kam s ní.
První " vyučovací " hodina pro mne byl šok! V místnosti 8 počítačů. Syn suverénně přišel k tomu svému, jako starý profík na mne vybafl: " Mamko, zapni mi to, tamhle na boku, já tam nedosáhnu… " Ha, zrada. První trapas. Ty čudlíky tam byli 3 a teď, kterým z nich se zapíná počítač? S otráveným výrazem ve tváři, jsem byla synem poučena, a mohlo se jít dál. Vybafla na mne obrazovka, a chtělo to uživatelské jméno a heslo.
" Ježíši Kriste, co to je za ptákovinu, co s tím mám dělat? " Mihlo se mi hlavou. Raději jsem mlčela, tvářila se, že vím, o co jde a velice intenzivně jsem se začala věnovat dceři. Syn se suveréne přihlásil do systému, jukla na něj jeho plocha. Všechny děti už byli připravené. Mohlo se začít s výukou.
První hodinu jsem rozdýchávala hodně dlouho. Pojmy, jako okno, minimalizovat, zavřít, šli zcela mimo mne. Složky, soubory – nic. Vlítla jsem do toho po hlavě, naráz. Ty mrňata se za dva měsíce cítili, jako starý mazáci. A ještě ke všemu měli nějaký zkušenosti z 1 třídy ze školní družiny, kde měli také počítač. Kopírovat, přesouvat složky byla pro ně samozřejmá věc. Pro mne neznámé pojmy. Nehledě na to, že i ostatní rodiče měli nějaký pojem o počítači. Takže jsem byla ráda, že hodina skončila.
Poslední týden v listopadu. Počítač byl koupen, dovezen, sestaven, zapojen. Až na tu první věc to dělal všechno technik.
" Jé, hurá! " ozvalo se ode dveří, když přišel mladej ze školy. " Mami, můžu si zahrát? " Byli tam totiž z dobré vůle prodávajícího nainstalovány 3 hry. Nějaký formule, kterým jsem odmítla věnovat pozornost. Pak duna 2000 – ta byla v angličtině, tudíž šla také mimo mne. A pak Empire. Jo, to bylo něco. Dokázala jsem tehdy káča blbá sedět do 3 hodin do rána a stavět domky, kopat zlato a kameny, sbírat lesní plody a lovit ryby. Budovat pevnosti a kasárna. Úžasná hra! Dětem se do ní moc nechtělo, protože už se u ní musí přemýšlet a hlídat víc věcí najednou. Ale podařilo se mi je zlomit a také je chytla. Myslím si, že pro ně byla užitečnější, než nějaký formule. Dlouho u ní vydržely.
Můj první dopis na počítači :
Byl úřední. Technikem jsem byla poučena, že na psaní mi tam nainstalovali T 602. Jala jsem se psáti hned první večer. Děti spinkali, klid, ticho. Pustila jsem se do psaní. Psala jsem ho 2,5 hodiny. ( ne, že by byl tak dlouhý, jeden list papíru. )
První trapas – háček nad velkým písmenem. Ježíš, ten parchant se mne natrápil ! Jak jsem asi měla tušit, že když ho napíšu, tak se neukáže a objeví se až po dopsání písmenka?! Ty maličké zkušenosti, co jsem měla s psacím strojem mi tak maximálně pomohli k tomu, abych napsala velký a malý písmenko, a udělala mezeru a nový odstavec. Uf, po hodině všelijakých pokusů jsem to vzdala, že ho pak dopíši do papíru tužkou. A tak jsem tam flákla velký písmenko. Ejhle, ten zmetek háček se objevil!! -:)))
No nic, psalo se dál. Dvouma prstama. Jak jinak. Dopis dopsán. Další fáze – uložení. Jasně, už jsem měla založenou složku s názvem dopisy. A v ní dvě složky, soukromé a úřední. Tak, klik na uložit a zapálila jsem si, že je dílko hotové. Okýnka jsem pozavírala, dokouřila a jala se dopísek vytisknout, abych ho mohla ráno odnést. No, otevřela jsem suveréne složku s dopisy, pak s úředními dopisy – a nic!! Von tam nebyl! Nevěřícně jsem zírala na prázdnou složku a říkala si, do háje, jsem ho přece napsala, uložila, musí tu být.
Jala jsem se hledati. Všude možně. Prošla jsem celý počítač. V průzkumníkovi tehdy otevřela kdejaké plus, dopis nebyl. Do dneška jsem ho nenašla. -:)) po hodině a 50 minutách jsem hledání vzdala a začala psát znova. Další dvě hodiny v p….. ( nepublikovatelné) .
Dopsáno. Tak a co teď? Riskovat znova, že ho uložím a nenajdu se mi ve 4 hodiny ráno nechtělo. Otevřela jsem proto knihu, co jsem si půjčila v knihovně. Nevím už, co to bylo, ale byla fajn. Tak honem otevřít a juknout, jak se ukládá. Aha, ne " uložit" , ale " uložit jako " a pojmenovat. Tak uloženo. Ale i přesto, že jsem se bála sousedů a toho, že vzbudím děti jsem se rozhodla ho vytisknout, než to vše pozavírám. Ten pocit, když po 7,5 hodinách vznikl jeden dopis byl zajímavý.
Hotovo. Vypnout a spát. Oba. Já i počítač. Ve 4,52 ráno jsem uléhala. Šťastná a spokojená sama ze sebou.
Dny běžely svým tempem dál. My hráli hry, a já začala psát. Místo u tužky a papíru jsem sedávala u počítače.
Na kroužku se začalo vyrábět vánoční přáníčko. Takže příště budeme hledat v mém počítači program word. Blížily se vánoce a začalo se uvažovat o zapojení internetu ....
Komentáre